S.d.Ch.: Studená vlna

(ukázka)

CESTA - ÚZKOST - SPÁNEK - ÚZKOST

Čekali to meteorologové a podle nich to čekali všichni, a musím přiznat, že jsem to se všemi čekal i já, že po řadě nepřirozeně horkých květnových dní přijde stejně nepřirozené květnové ochlazení, je možné, že změna počasí způsobila i změ-
nu mého stavu, je možné, že to bylo naopak, je však i možné, že se změna mého stavu se změnou počasí pouze náhodně překryly, jako jsou koneckonců možné náhody, to snad není tak důležité jako to, že obě změny byly z mého pohledu změnami k horšímu, v případě počasí šlo o drastické ochlazení, v případě mého stavu o nástup depresivní fáze provázené pocity úzkosti, pocity méněcennosti a zmaru a pocity neodkladnosti všeho, doslova trpím pocity, a v takovém stavu nejsem schopen čelit nejen všemu, ale i jen čemukoliv, natož náhlým změnám, nejméně však změnám počasí k horšímu, které jsou nejhorší, ovšem ani ty k lepšímu nejsou v mém stavu nic vítaného, v takovém stavu nemohu čelit změnám počasí, které za těchto okolností považuji za bezpráví, ani takovým prostým způsobem jako je jednoduchá výměna lehkého oblečení za teplé a naopak, přesně takto se pak mohu ocitnout v zimních doplňcích mezi polonahými lidmi, nebo jako teď, téměř nahý v oranici rozmáčené studeným deštěm, ale spíš v rozmáčené ornici uprostřed sotva vzešlého kukuřičného pole, obtěžkán igelitovou taškou plnou potravin, s jejichž výběrem nejsem spokojený, nebyli to Číňané, ti jsou krutí a neuctiví, byli to Vietnamci, kteří jsou krutí a uctiví a kteří mi ve svém obchodě tuto tašku potravin prodali, dokonce potravin, které se dají koupit jen v jimi pronajatých obchodech a které i přes můj úzkostný výběr jsou i tak potravinami nevhodnými, nebezpečnými, jen v takovém nešťastném stavu se mohu ocitnout na cestě, která už od sedmdesátých let, nerad říkám minulého století, protože jsem v něm žil a označovali jsme tak století devatenácté, epochu naprosto vzdálenou a irelevantní, neexistuje, protože ji nikdo kromě mě nepotřebuje, je to neexistující zaoraná cesta k naší víkendové chalupě, která existuje, ale o níž raději říkám, že je to chalupa mé ženy, stejně jako náš automobil je automobil mé ženy, a ten o to více, že je nejen, stejně jako chalupa, pořízen z peněz rodiny mé ženy, ale především ho má žena, na rozdíl ode mě, ovládá, o níž vím, hovořím zase o chalupě, že je na ní v počasí, které právě nastává, a podle předpovědi bude trvat několik dní, pobyt velmi nepříjemný a v mém nynějším stavu nesnesitelný a vyloučený, ponurost a pochmurnost místa i celé okolní krajiny je naprosto objektivním faktem už na základě pouhého srovnání s jinými místy a krajinami za stejného počasí ve stejném období, občas se stává, že odtud na základě ponurosti a pochmurnosti uteču prostřednictvím skoku přes plaňkový plot a následným pětadvacetikilometrovým očistným pochodem do vzdáleného města s pravidelným meziměstským spojením, o kterém se ve vsi s chalupou mé ženy nedá hovořit ani vzdáleně, skočím a odstraním ze sebe následky svého chalupářského pobytu, jdu očistný pochod a promítám si očistný skok přes plaňkový plot, jehož stavbou jsem posedlý, už několik let jsem posedlý stavbou plotu, přes který skáču, stvořuji stovky metrů této ohavnosti, ponechávaje jednotlivým plaňkám nepřiměřenou, nevhodnou a ohavnost tohoto plotu podtrhující výšku, stavím plaňkové ploty nepřirozeně vysoké, ale ve skutečnosti stavím jediný, stále týž nepřerušovaný, nedílný plaňkový plot, který se mi ve výsledku, ale i v průběhu stavby, natolik podobá, že se mi další jeho stavba už dočista hnusí, toužím už nepostavit ani metr tohoto zařízení, nechci primitivismem, nenáročností a lajdáctvím tohoto typu oplocení, nechci jeho tvorbou zmnožovat obraz svého vlastního primitivismu, své vlastní nenáročnosti a lajdáctví, navíc výška, chorobná výška plotu, který stavím alespoň z poloviny a vědomě z nahnilého materiálu, odkazuje na jinou chorobnost, na úzkost ženoucí do nepřiměřené výšky nejen ploty, ale především myšlenky, ale také představy, žene je do výšky, která svou nepřiměřeností všechny myšlenky a představy deformuje v děsivá svědectví o šílené povaze světa, deformuje je v strmící stěny úzkostného strachu, za nimiž se skrývá podstatný cizinec, vyvrženec a směšný stavitel přibíjející stovky smrkových krajinek, stovky jednotlivých vertikál na celek shnilé horizontály, kterou pak přeskočí, aby utekl.

Dnes tu ale není jiná volba, než na chalupě mé ženy být a nic nepřeskakovat, neboť v mém stavu, který vyžaduje ústraní a usebrání, nemohu strávit víkend se svojí rodinou, která je pro množství zásluh o ni spíše rodinou mé ženy, zůstat přes víkend s rodinou je pravým opakem toho, co ve svém nynějším stavu nutně potřebuji k překonání svých obtíží, či si to alespoň myslím nebo nalhávám, tak odjíždím, ač vím, že je to po změně počasí a po změně mého stavu už třetí, paralelní změna, změna místa a prostředí a toto ztrojení změn může mít svoje fatální následky, ironií nebo snad jen nešťastnou shodou náhod zůstává má rodina, tedy má žena a mé dvě dcery, právě tento víkend ve městě, přestože tu zůstávají, a v tomto období zvlášť, o víkendu jen výjimečně, spíš vůbec ne, a pokud by právě tento víkend odjely, stejně jako naprostou většinu ostatních víkendů, pokud by odjely z města, většinou k rodičům mé ženy, vůbec bych na žádnou chalupu, a to ani v krajním případě, nejel, zůstal bych doma ve městě, ve zdech bytu, v ulicích a ve tmě artových kin, kde svůj nynější špatný stav velmi dobře zvládám, dokonce z něj dokážu těžit, a tak vlastně vůbec nenastává.

...