Vyšlo k výstavě Michal Pěchouček: Kočárkárna, Galerie Jiří Švestka, 8. 9. – 16. 10. 2004
Kočárkárna je dalším z Pěchoučkových kombinovaných projektů, při nichž se, zjednodušeně řečeno, skutečnost stává snem a sen skutečností. Pronikání reality a fikce je přitom jedním z principů, které ho provázejí v podstatě od počátku. Už rané věci, vycházející ze snímků rodinného archivu, které pro něj byly žitou realitou, zobecňoval originálními kombinovanými technikami do neosobního světa závěsných obrazů. Ve chvíli, kdy začal fabulovat, se jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem naopak stala fotografie, která posloužila jako posvěcení skutečností a inscenované příběhy transformovala v téměř dokumentární záznam - nezpochybnitelné otisky reality.
Základní kód vizuální ne/jasnosti, v němž je vše na dosah, ale přitom vzdá-leno, nastoluje už vstupní panoramatický obraz Přízemí. Na jednu stranu asi nejpřesvědčivěji simuluje reálný prostor, na druhou se v něm ale stírají kategorie „uvnitř“ a „vně“. Tento dojem může umocnit i instalace plátna do vnitřního rohu, který pozorovateli sugeruje, že se nachází uvnitř prostoru, přestože ve skutečnosti stojí „před“ domem.
Pěchoučkovi nejde o vytvoření iluze skutečnosti, ale o znejistění pojmů, které je předpokladem labyrintu, hádanky a tajemství. Proto také nepoužil fotografii, která by zřetelně definovala jednotlivé vrstvy reality a zbavila by projekt fantomatičnosti. A tak i když má Pěchoučkova malba své limity, v tomto případě to není na škodu - spíš zastírá než napovídá, mate, než aby dešifrovala. Pěchouček také okamžitě udává základní pohybový princip, opačný oproti předchozímu cyklu Sběratel. Tehdy byl pozorovatel víceméně v roli statického diváka, kterému příběh defiluje před očima, tady se stává přímým účastníkem děje, kolemjdoucím, tápajícím poutníkem ve strašidelném zámku, kde za každými dveřmi jsou jen další dveře.
Následující série Chodba úvodnímu dojmu neodporuje a jestliže ho přímo neumocňuje, rozhodně ho nevyvrací. „Obrazy-otevřené dveře“ jsou konstruovány podle jednotného schématu. Malované jsou podle skutečných modelů, ale výsledná podoba je téměř ikonická. Stylizace tváří i další parametry - unifikovaný typus, pózy modelů nebo centrální umístění - je spíše přibližují ideálu. Tomu nasvědčují i atributy, jež mají v rukou, přestože jde o všední předměty se samozřejmým obsahem, které se někdy po dvojicích doplňují. Panoptikální postavy se liší prakticky jen různým stupněm odvahy, od naprosté submisivnosti po téměř anarchistické odhodlání. To se odráží také v různém vztahu postav a jejich prostředí. Některé se z něj vydělují zcela samozřejmě a energicky, jiné se mu podřizují nebo jsou dokonce jeho nedílnou součástí. Ojediněle se s prostředím prolíná dokonce i tvář. Každý obraz je tónován do jedné barvy, pozadí je nepříliš konkrétní a neosobní - celkový dojem trochu připomíná jakousi civilistní archu, „okřídlený“ oltář, který navíc umožňuje další variování prostoru.
Podobné principy jsou vlastní i cyklu černobílých fotografií nazvaném Pracovny. Stejné modely i jednotící stylizace, detailní průhledy do interiérů bez většího prostorového ukotvení. Snad není náhodou, že námětem jsou právě „spisovatelé“, vždyť Pěchouček je ze všeho nejvíc, zcela v intencích české tradice, především vypravěčem příběhů. Možná i proto je jedna židle prázdná.
Video, které dalo výstavě název, asi nejvíce rozvíjí a dotváří nastolený systém proměnlivého prostoru - virtuálního labyrintu. Tentokrát se ovšem radikálně mění základní pohybový princip, který se odehrává na vertikální ose, jakoby z pohledu z klece výtahu pohybující se mezi nebem a zemí. Pěchouček v sobě tentokrát daleko více než jindy nezapírá ani nositele estetického poselství.
V tomto případě se navenek projevuje prostřednictvím květinového dekoru, struktur a samozřejmě barev. Teprve x pater pod povrchem země se ze statických záběrů vyklube další z Pěchoučkových fotorománů. Jeho námětem je nový existenciální příběh, který se sice ve skutečnosti Pěchoučka dotýká jen zprostředkovaně, ale s nímž se ztotožnil natolik, že vstoupil do jeho reálií. Také v tomto případě hrají klíčovou roli lidské vztahy, city a nenaplněné touhy. Atributy osobní zkušenosti, z nichž Michal Pěchouček často a důsledně vychází, je i tady možné identifikovat spíš v obecné rovině nebo po částech, ale celek je jen obtížně uchopitelný. Přestože se může zdát, že Pěchouček pracuje konceptuálně, vždy se v jeho práci najde výjimka, která potvrzuje pravidlo
a nechává prostor pro osobní výklad. Čím subjektivnější je, tím objektivnějším se stává….
Radek Wohlmuth
Praha 12.-22.8. 2004
